Divíš se, kde lidi pořád berou šťávu. To je samé sportování, mejdany, výlety, kafíčka a procházky. Strašné energie. A pak přijde Marian a jeho emoční vazba, ze které plyne, že co člověka baví, to ho nevysiluje. Logicky. Osm hodin programování je pro jednoho bolestný zážitek na týden, pro druhého předkrm pro celonoční šichtu bez jídla i bez čůrání. Než mu dojde, že už je ráno.

Emoční vazba. Ukazuje, jak moc člověk miluje život a jak moc nemusí bojovat za to, aby ho miloval. Něco děláme a milujeme to tak, že to chceme dělat, a hodně. Nabíjí nás to, nevysiluje. Karty na stůl – řada z nás se bude den co den koukat do zrcadla a v odulých tvářích bude onu motivaci hledat. Pak přijde Marian, podruhé.  

Ty vole – ale kam s tím, když v té škarpě leží už půlka našeho života a my pořád nevíme, co vytáhnout a oprášit pro další životní pokus?

Motivaci nejde uměle dohnat. Nejde se motivovat donekonečna, nejde se tlačit. Nejde to, pokud tam není… přirozená emoční vazba. Prostě když nás to progošení nebude ani za mák bavit, zvládneme to táhnout do první zatáčky. Ti nejvytrvalejší možná i do druhé, než to celé hodí do škarpy. Ty vole – ale kam s tím, když v té škarpě leží už půlka našeho života a my pořád nevíme, co vytáhnout a oprášit pro další životní pokus?

Máme se pohybovat mezi touhou a donucením. Vášní a morálně volními vlastnostmi, které nás nutí na té vášni makat – a ne jenom snít. Energii chtění má v tu chvíli leckdo. Energii chování, vůli a morálku, už si ale spousta z nás nechává až někam po brambůrkách a televizi. Takže se z té so called #comfortzone dostaneme vůlí, i když to není tak úplně zábava, Ale nevydržíme v tom dlouho, pokud v sobě nenajdeme alespoň kus zdravé a přirozené motivace a vztahu k samotné činnosti. A pokud tam ta motivace není? Tak škarpa, opět… 

A jdeme zkrátka dál. Dáváme šanci dalším věcem, lidem, činnostem. Učíme na té cestě poznávát svět i sebe – a pořád doufáme, že to vyjde. Jednou to vyjde. Na té cestě si pod nohy přihodíme nějaký ty výzvy, abychom zažili trochu odříkání a přihodíme i špetku smyslu – to aby ta cesta měla i cíl, a cíl měl cestu. Vydáme se dopředu.

Po cestě mineme jistojistě ego, které nám pročeše vlasy a zeptá se nás, jestli to všechno vážně chceme, potřebujeme, nebo proč to vlastně děláme. Tu otázku chápeme moc dobře. Protože je o všem, o životě a jeho podstatě. Nejenom o emocích.

Další cestopisy.

Vo spěchu

Vo spěchu

Až teď vidím, jak blízko k sobě mají. Spěch a úspěch. Morfologicky – ale mají to tak i v životě? Jsou ti, kteří spěchají,...

číst více
Vo strachu

Vo strachu

Naprostá většina věcí, kterých se člověk kdy obává, se nikdy nestane. Ne vždycky má ale člověk #strach o věci, které se...

číst více
Vo Bohnicích

Vo Bohnicích

Umění vyprávět. Příběhy. Točená kofola, smažák, veganský párek. Trocha lásky,...

číst více
Vo postoji

Vo postoji

Tam, kde stojíš, stojíš blbě. Napsal sis do svého notýsku nekonečných stesků, který se den co den plní jedním žalmem za...

číst více
Napsat zprávu
Máte otázky?
Hezký den, rychlé dotazy k objednání termínu nebo průběhu setkání vyřešme klidně po WhatsAppu 🙂