Tam, kde stojíš, stojíš blbě. Napsal sis do svého notýsku nekonečných stesků, který se den co den plní jedním žalmem za druhým. Cítíš #slabost. Svět, který plyne, okolí, občas cítíš i sebe. Je to příjemný pocit, jeden z mála. Má to tak většina lidí a přiznat si to je jedním ze znaků zralosti. Ptali se mě na to tehdy na psycho testech, styděl sem se, zapřel sem se. Teď už bych to tam nasolil. Možná by to byla zase špatná odpověď, ale co už. Je fajn mít rád svoje #prdíky.

Na trajektorii našeho #ztracení a #hledání se však beztak, dříve nebo později, protneme s něčím, čemu se říká #sweetspot vlastního života.

Je vůbec fajn mít rád svoje – ať už je to cokoliv. Možná, že kdyby měl člověk víc rád to svoje, měl by víc rád i to svoje okolí, lidi, svět. Ale svět se rychle točí a to hodně z nás rádo nemá. Je to jak čelit každodennímu útoku desítek až stovek malých nenažraných parazitů, kteří narušují naši tělesnou a duševní schránku. Cítíme se slabí a cítíme, že tam, kde stojíme, stojíme blbě. Fouká a je frišno. Také si v triku nestoupneme do mrazivého deště, ale někam do závětří, tak proč se dobrovolně trápit nepohodlím?

Jak se ale může člověk postavit s láskou ke všemu pomalému a vědomému? K nicnedělání, k lenosti a k minimu sociálních interakcí, když v proudu každodenního shonu vítězí hecování vlastního já? Ohromně si cením všech, kteří ráno vstávají z postele a rozjíždějí tu tvrdou hru permanentního přemáhání se. Je člověk slabý článek řetězce, pokud to nevydrží vůbec tak dlouho a jediné jeho kroky míří do závětří? Ohromně si cením i těch, kteří našli svoji harmonii v pokojném bytí bez tlaků a stresů. Jaký postoj je ve hře jménem život ten správný?

Odpověď hledá člověk dlouhé roky a je to trochu paradoxní, ale v čase se od toho správného přístupu k životu můžeme také pěkně oddalovat. Cyklíme se. Jedeme z kopce a chvíli na to šlapeme úporně vzhůru. Jediné #štěstí je, že svět se opakuje a všechno už tu jednou bylo. Na trajektorii našeho #ztracení a #hledání se však beztak, dříve nebo později, protneme s něčím, čemu se říká #sweetspot vlastního života. Jediná otázka je, jestli to bude za života, nebo po smrti. Jestli ale cítíme, že tam, kde stojíme, stojíme blbě – to jediné, co nám zbývá, je jít směle dál. Směrem, který se dříve, nebo později, protne s něčím, čemu se říká sweetspot vlastního života.

Další cestopisy.

Vo spěchu

Vo spěchu

Až teď vidím, jak blízko k sobě mají. Spěch a úspěch. Morfologicky – ale mají to tak i v životě? Jsou ti, kteří spěchají,...

číst více
Vo strachu

Vo strachu

Naprostá většina věcí, kterých se člověk kdy obává, se nikdy nestane. Ne vždycky má ale člověk #strach o věci, které se...

číst více
Vo emocích

Vo emocích

Divíš se, kde lidi pořád berou šťávu. To je samé sportování, mejdany, výlety, kafíčka a procházky. Strašné energie. A pak...

číst více
Vo Bohnicích

Vo Bohnicích

Umění vyprávět. Příběhy. Točená kofola, smažák, veganský párek. Trocha lásky,...

číst více
Napsat zprávu
Máte otázky?
Hezký den, rychlé dotazy k objednání termínu nebo průběhu setkání vyřešme klidně po WhatsAppu 🙂