Životní směr je rozhodnutí. Ostatně jako všechno, nebo alespoň většina věcí, které jsou zdánlivě, nebo opravdu, v naší moci. Vítek to včera řekl naprosto přesně, zrovna ve chvíli, kdy si rukou projel lem kšandy na levé straně a přes rameno se zase podíval k obloze. „Chytrý lidi se rozhodnou a udělaj to. U nich nepotřebuješ žádný zvláštní kecy okolo. Jenom někdy nevěděj tu správnou míru a skončej jako já. Šedivý a zmrzačený.”

Člověk, pokud tedy chce, se neustále učí. A stejně jako na dobrou diplomku, i na život může člověk donekonečna načítat a vytvářet si větší a větší pytel nestrukturovaných informací. Pak je nezřídka filosofem, ať už papír má, nebo ne. Nebo mluvkou, ať už papír má, nebo ne. Ale přijde den, kdy je potřeba odložit veškerý vercajk a vyhrnout rukávy. Čas pustit se do práce a z bodu nula zvolit nějaký směr. Na nikoho nelze pořádně tlačit, neb dynamika každého z nás má vlastní dynamiku. Jen říkám, že by se to jednou mělo stát. Není totiž ve výsledku příliš horších věcí, než svůj vlastní obraz nemít, nekreslit, nebo nežít.

Vtipné je, že tím, že se vůbec vydáme do boje, nebo moderně – do průzkumu bojem – se naučíme ještě mnohem víc. Děláme rozhodnutí – ti šťastnější z nás i ta vědomá, opuštíme hranice, neseme následky, přijímáme odpovědnost. Zkoušíme, postupujeme, vracíme se. Rosteme a padáme. Když mi včera říkal, že neví, jestli je dost erudovaný, spočítal jsem mu v duchu všechny životní eska/pády, i ten rozvod a pár sklenek k tomu. Prošel si těch směrů stovky a je tak skvělým průvodcem nám všem, kteří máme svoje cestičky života ještě, více či méně, zarostlé trávou.

A v neposlední řadě platí Huxleyho „Jak šťastný by člověk mohl být, kdyby nemusel myslet na štěstí.“

Cesta je dobrodružství a jako taková se stane, po nějakym čase, i naším skvělým společníkem a jistotou v zádech. Vlastní směr je vlastní stabilita, která je ale zároveň dost vachrlatá. Vlak má směr naprosto jasně nalajnovaný, ale po cestě nenajdue ani na chvíli klidu. Mele sebou všemi směry. Mimo to ale umí také úplně a plánovaně zastavit, odpočinou, dobrat síly. Někdo chce být rychlík a ujet velké vzdálenosti, někdo chce být lokálka, která co chvíli staví a sune se světem pomalu, ale jistě. A čas od času i naše životní vlaky pekelně vykolejí. Je potřeba je znovu skládat, opravovat, chvíli brousit, chvíli leštit. Ani nám ale následně nic nebrání se znovu, a znovu, rozjet kupředu.

Zvolit si směr se všemi výhybkami a přijmout i případné kolize. Jen málokdy je to kolize fatální. To důležitější je, že nás všechny situace na cestě drží při životě a při plném vědomí. Život je dobrodružná cesta. Jakmile ji člověk jednou přijme, rozjede vlastním směrem a nechá se jí i trochu vést. A v neposlední řadě platí na každé cestě Huxleyho „Jak šťastný by člověk mohl být, kdyby nemusel myslet na štěstí.“

Další cestopisy.

Vo spěchu

Vo spěchu

Až teď vidím, jak blízko k sobě mají. Spěch a úspěch. Morfologicky – ale mají to tak i v životě? Jsou ti, kteří spěchají,...

číst více
Vo strachu

Vo strachu

Naprostá většina věcí, kterých se člověk kdy obává, se nikdy nestane. Ne vždycky má ale člověk #strach o věci, které se...

číst více
Vo Bohnicích

Vo Bohnicích

Umění vyprávět. Příběhy. Točená kofola, smažák, veganský párek. Trocha lásky,...

číst více
Vo postoji

Vo postoji

Tam, kde stojíš, stojíš blbě. Napsal sis do svého notýsku nekonečných stesků, který se den co den plní jedním žalmem za...

číst více
Napsat zprávu
Máte otázky?
Hezký den, rychlé dotazy k objednání termínu nebo průběhu setkání vyřešme klidně po WhatsAppu 🙂